Podrobnosti
Kategorie: Vzpomínky
Zobrazeno: 896
Vytvořeno 22. 3. 2017 8:14
Aktualizováno 23. 3. 2017 6:42

Tento příběh se mi stal před 35 roky. Jednoho krásného rána jsem vyrazil na ryby k mé tehdy oblíbené Petrůvce. Když jsem vyšel z domu, potkal jsem kamaráda Jarka, který se venku sám viditelně nudil. Řekl  mi, že jde se mnou. Tak to už tedy musela být nuda! Jemu totiž nikdy nic chytání ryb neříkalo.

Chytal jsem téměř celý den a Jarda statečně se mnou narybách vytrvával i když ryby nechytal. Bavil jsem se chytáním malých rybek, protože v ten den se nějak nedalo o větší rybu zavadit. K večeru jsem Jardovi říkal: "za to, že jsi se mnou vydržel celý den ti teď ukážu jaké štiky se tady v Petrůvce dají chytit". Myslel jsem to z legrace, protože v místě kde jsme chytali se chytalo nejčastěji všemi rybáři. Do té doby jsem byl přesvědčený že tady už žádná štika být nemůže protože jsou všechny vychytané. Myslím tím toto konkrétní místo, protože jinak v té době bylo v Petrůvce štik neuvěřitelné množství, ne jak dnes kdy se nedá štiku chytit, protože tam žádné nejsou.  Neměl jsem žádnou výbavu na štiky. Nahodil jsem tedy opět na lehko žížalu. Během tří minut jsem měl krásnou plotičku. Tu jsem sundal z háčku a hned na ten samý háček jsem ji napíchl za hřbet a nahodil asi pět metrů od sebe po proudu. V momentě, kdy rybička do vody dopadla se stalo něco co jsem ani v nejmenším nepředpokládal. Udělala se obrovská vlna a cívka navijáku se začala odvíjet šílenou rychlostí. Na konci vlasce byla štika, ale ne taková běžná sedmdesátka jaké v té době v Petrůvce byly, byla to štika obr. po několika minutách boje byla u břehu a to se teprve ukázala její krása - štika určitě přes 100 cm. Bohužel v té době nebyl podběrák povinný a já tedy žádný neměl. Jak ji vytáhnout? Uvědomoval jsem si, že na dvacítce silonu bez lanka dlouho nevydrží... Jarda se ochotně nabízí, že ji z vody vytáhne, zatím co já ji budu na vlasci přitahovat co nejblíž ke břehu. Jdeme tedy na to, Jarda se k ní sehnul a já ji nadzvedl hlavu nad hladinu. Říkám Jardo ber ji! Jenže tím ona otevřela svou obrovitou tlamu naplno a Jarda jak uviděl její zuby, tak od vody utekl. "Ty jsi se zbláznil", volá Jarda "ona mně sežere!" No nic rychle plán B ! Říkám Jardovi drž mi udici já pro ni jdu! Jenže když jsem Jardovi udici podal, tak on ji pro jistotu ještě víc přitáhl a bylo to. Tím štice přejel napnutým silonem po zubech. Jen jsme viděli ladnou otočku a štika byla pryč. 

Pak jsem na ni chodil nespočetně krát a nic. Ani jsem neslyšel dobrých pět roků, že by tam štiku někdo chytil. Až po těch letech tam jeden můj známý chytil štiku 121 cm! Byla to ona? Já myslím že ano! Od té doby jsem nikdy tak velkou štiku na udici neměl, ale podběrák jsem měl stále u sebe i když tehdy povinný nebyl...

Podrobnosti
Kategorie: Vzpomínky
Zobrazeno: 1013
Vytvořeno 6. 3. 2016 8:08
Aktualizováno 6. 3. 2016 8:18

Jako úplně malý kluk jsem slýchával, kolik rybáři a pytláci nachytali v naši Petrůvce nádherných úhořů. Chytal jsem již několik roků (v době tohoto příběhu mi bylo 17)  a nikdy jsem neviděl, že by někdo úhoře v Petrůvce chytil. Já sám, musím se přiznat, jsem se nikdy na chytání úhoře nijak nespecializoval.

Jednoho dne jsem jen tak rozjímal doma, jako většina mých vrstevníků, když venku nebylo nic moc počasí (v té době žádný internet nebyl, v televizi toho taky moc nebylo). Bylo sice teplo, ale tak trochu mrholilo už od rána. V poledne z ničeho nic přišel neuvěřitelný liják. V tom mně napadlo, jestli v Petrůvce ještě úhoři jsou, tak jej chytím právě teď! Liják ne liják jsem vzal udice a vyrazil k vodě. Než jsem došel nebyla na mě nitka suchá nebo jak se to říká... Dorazil jsem do kolena v "Radeckém" jak jsme toto místo nazývali a nahodil. V té době byl v tomto ohybu řeky zhruba metr vody a pod dubem, který byl nakloněný nad hladinou byla tůň s klidnější vodou, ve které byla hloubka něco přes dva metry. Voda byla zvýšená, kalná a docela prudce tekla. Já si říkal logicky by jsem měl nahodit do tůně s klidnější vodou, ale já to neudělám. Velkou rousnici na háčku jsem nahodil přímo do prudkého proudu. "Policajta", jak číhátku říkám do dnes, jsem neměl ani šanci pověsit, proud silon okamžitě strhával a byl ihned nahoře pod udicí. Přemýšlel jsem jak poznám záběr, když v tom se najednou udice prudce ohnula. Hned mi blesklo hlavou: "toto proud s tak tvrdou udicí neudělá". Zasekl jsem a ucítil odpor. Za chvíli byl na břehu úhoř o jakém se mi ani nezdálo. Jenže najednou vidím, je z háčku dole (u úhoře dost neobvyklé) a už si to míří zpět k vodě. Chytám jej do rukou a běžím s ním co nejdál od vody, ale udržet se nedá, tak sundávám ze sebe budu a už to jde. Naměřil jsem 96 cm a jeho průměr těla byl neuvěřitelný.

V té době se na nějaké "Chyť a pusť" moc nehrálo, tak jsem jej donesl domů. Rodiče z toho měli radost, protože ryby jako jídlo milovali, menší radost však měla matka z mé bundy. Sliz se jí nepodařilo vyprat ani po třetím praní, tak ji vyhodila.

Pak jsem se ještě několikrát již cíleně na úhoře na Petrůvku vydal, pár jsem jich ještě chytil, ale už nikdy takhle velké. No a pak jich bylo čím dál míň, až se ztratili. Když jsem se do tohoto kolena vrátil, teď když jsem začal znovu chytat, byl jsem v šoku. Kdysi byla hladina vody asi metr od horní hrany břehu, teď tak čtyři metry. V nejhlubším místě kde kdysi byla tůň bylo zhruba půl metru vody, jinak maximálně deset centimetrů. No a o úhořích v Petrůvce již mohu jen snít...

Podrobnosti
Kategorie: Vzpomínky
Zobrazeno: 938

Konečně jsme se v kroužku naučili vše potřebné k tomu aby jsme mohli získat svou první povolenku v životě. Hned druhý den po testech jsem si pro ni vyrazil na rybářský svaz. Když jsem dojel domů, hned jsem přesvědčoval svého otce ať jde se mnou na ryby na naši Petrůvku. Po několika neúspěšných pokusech o nahození se mi to konečně podařilo. Splávek po dopadnutí do vody ihned zmizel pod hladinou, otec mi říkal: "Tak to jsi se toho naučil hodně, když neumíš ani správně zvolit zátěž ke splávku a ta ti ho potopí" . Trochu rozmrzele jsem tedy začal navíjet vlasec zpět aby jsem to opravil a ejhle! Cítím odpor ryby. Za chvilku je venku z vody kapr, dokonce mírový...

No nebyl to krásný začátek mé rybářské kariéry? Po prvním nahození do vody, zároveň chytit i první rybu, dokonce kapra! Měl sice jen 39 cm, ale byl to úspěch. Byl mírový a dokonce chycený v naši říčce Petrůvce kde snad do té doby nevěřil žádný zkušený rybář ani pytlák, že by tam kapři žili.