K autobusu nás přichází přivítat správce, dá nám pár informací a jdeme se ubytovat. Po vstupu vidíme vcelku pěknou prostornou kuchyň se dvěma lůžky. No jo, ale nás je pět, kde je tedy ložnice? Otevírám tedy první dveře v kuchyni, záchod se sprchou, taky vcelku v pohodě. Další dveře a jsem v šoku. Místnůstka zhruba 3x3 m a v ní dvě patrové postele. Okénko tak 25 x 25 cm.  Můj kolega z páce a jeho známý jako největší „mazáci“ okamžitě zabírají dvě postele v kuchyni, na nás tři zbývá tato místnůstka. Hrůza, ale co teď naděláme, nějak to přežijeme.

Vybalíme všechny věci a jdeme na školení a rozdělení člunů. Nejdřív nám správce vysvětluje pravidla lovu, používání loděk. Pak nám přidělí vcelku pěknou loď. Jsem v lodi s kolegou z práce a jeho známým. Další dva naši spolubydlící dostávají druhou loď.

V lodi jsem s Petrem (kolegův známý) dřív než Jarda (kolega z práce), který se dal do řeči se správcem. Řešíme spolu, kdo bude řídit. Vzhledem k tomu, že s řízením lodí mám zkušenost, tak se dobrovolně hlásím. Když se s lodí seznamuji, přiřítí se Jarda a „jdi na příď, řídím já“. Jsem tady nováček, musím poslouchat, tak se stěhuji. Dobrá, loď jsme převzali, zakotvíme na přidělené místo a jdeme se nachystat na první vyjížďku na moře.

Rozbaluji svou výbavu nakoupenou podle odborných instrukcí Jardy. Udiveně se dívám, že všichni vytahují pruty docela dost přes dva metry. Ptám se tedy Jardy kde má pruty on, abych se podíval, jestli má stejně krátké jako já. On, že neví, protože mu všechno chystá Petr a on vlastně nic nemá. Aha, zase překvápko! Takže mi vlastně radil někdo, kdo sám pořádně neví co má !

Ujímá se mně Láďa, další z členů naší skupiny. Radí co a jak, jak se na moři co používá a podobně. I když je to pro mě vlastně úplně cizí člověk, je mi od samého začátku nejvíc sympatický. Připomíná mi nějakou kreslenou postavičku z Večerníčků mého dětství, bohužel stále jsem nepřišel na to kterou. Po vcelku plodném rozhovoru zjišťuji, že mám všechno potřebné, něčeho zbytečně hodně, jen ty udice. Naštěstí Petr má jednu navíc, tak mi ji půjčuje.

Jsme nachystáni můžeme vyrazit poprvé na vodu. Jarda zavelí „jedeme tam kde jsme před dvěma roky nachytali spoustu makrel“. Asi po deseti minutách zastavujeme. Jarda básní jaká to byla hejna, nestačili ani vytahovat… Po hodině nahazování bez jediné chycené ryby konečně přijde Jarda na to, že dnes asi náhodou na tomto místě nejsou. Jedeme dál, dál, stále nic. Asi po třech hodinách Petr vytahuje konečně první Tresku obecnou, žádná sláva, no ale míru má. Delší dobu zase nic, vyjíždíme z fjordu na otevřené moře. Tady je má výbava nadoraz. Šňůra vymotaná celá, ale nakonec to ještě vyšlo. Petr má záběr a hned následně i Jarda. Oba vytahují malé žraločky. No že by mi byli sympatičtí, se říct nedá. Petr jej bravurně sundává z háčku a pouští. Jsou hájení a navíc nikdo z nás netouží po masu, ze žraloka. Jarda má chvíli problémy, viditelně se jej bojí, ale nepřiznává to a nakonec se mu přeci jen nějak podaří žraloka pustit. Okamžitě dává příkaz jedeme jinam ti tady teď budou brád bez přestání a na nic jiného není šance.

Vracíme se tedy zpátky a při tom vždy na chvilku zastavíme a chytáme. Jarda konečně chytil jednu Marušku, jak říká makrelám, Petr dvě tresky tmavé a já konečně také dvě tresky tmavé. Žádní obři, ale jak říká Jarda na jídlo něco bude. Připlouváme na své místo a jdeme do „filetárny“. Dovídáme se, že na nástěnce je již první zápis do soutěže o nejdelší rybu turnusu – Mník 92 cm.  Když jsme ve filetárně přijíždí další a přiváží nový rekord. Mník 186 cm. Ten se nakonec stal i vítězným. Jdeme tedy na chatu, Jarda se okamžitě ujímá své funkce kuchaře a všechny dnes ulovené ryby dělá na pánvičce na různých bylinkách nebo jen tak osolené. Vzhledem k tomu, že už dávno před odjezdem jsem se smířil s tím, že mi nic jiného nezbude než ryby jíst i když nejsou mou vyhledávanou stravou, jsem se do jejich konzumace pustil také. Musím uznat, že vaření jde Jardovi daleko líp než chytání ryb. Během dne jsem si totiž všiml, že je to opravdový nerybář.  Zato ryby byly připraveny výborně, tak že i mi chutnaly. Jen kůži mně nikdo stále nepřesvědčil sníst. Prý tím přicházím o hodně, no nevím…

Povídáme si zhruba do deseti hodin a jdeme poprvé spát. Zalezu si nahoru do své postele v kamrlíčku a usínám.

Norský fjord

Tak jsme konečně vyjeli. Vítají nás řidiči autobusu, přibližně popisují jak bude naše cesta probíhat. Nejen já si teď uvědomuji, že už chybí jen hláška z jednoho filmu: „a ty plastové podšálky vracejte…“. Asi po hodině a něco máme první zastávku v Ústí nad Labem, tam přistupují ještě další účastníci zájezdu. Pak chvilka a opouštíme území naší republiky. Celou noc jedeme přes Německo až do Rostocku. Po třetí ráno 23.8.2019 jsme v přístavu a v autobuse čekáme už nás pustí na trajekt který vyplouvá v 6.00 hod.

Konečně jsme se v 5.30 nalodili a za půl hodiny vyplouváme. Na trajektu se usazujeme do pěkné, pohodlné restaurace. Škoda jen, že obsluhovat začínají až v devět hodin, už se nemůžu dočkat na svou pravidelnou ranní kávu. Tak alespoň pozorujeme východ slunce.

Konečně kávička ! Trochu mně překvapilo, že Švédové nejsou až tak dochvilní jak jsem si myslel. Začali obsluhovat až o půl desáté. Venku za oknem je stále stejný výhled.

Nakonec káva nebyla jen jedna, byla výborná a kupodivu za stejnou cenu nebo oproti některým restauracím ještě i levnější než u nás. To jsem na trajektu opravdu nečekal. Cesta ubíhala vcelku rychle. Povídali jsme si, prošli se do obchodu a očekávali přistání ve Švédsku. Asi půl hodiny před přistáním se konečně výhled z okna změnil.

Je těsně před dvanáctou a připluli jsme do švédského Trelleborgu. Nasedáme do autobusu a vyjíždíme z přístavu, bohužel jen kousek řidiči ještě asi dvě hodiny budou muset čerpat povinnou přestávku. Jdeme se tedy projít po pobřeží.

Vyjíždíme z trajektu

Prohlídka pobřeží

Tak konečně je po pauze a jedeme dál. Čeká nás dlouhý přejezd Švédskem. Jedeme, pozorujeme Švédsko a díváme se na filmy, které nám pouští řidiči. Kde k těm filmům přišli? Je to přehlídka nejblbějších filmů světa…

Po několika přestávkách přichází noc, naštěstí se mi daří u jednoho „super Amerického filmu“ usnout.  Konečně ráno. Celý rozlámaný začínám sledovat norskou krajinu. Dokonce se mi podaří zahlédnou losa se dvěma malýma. Je těsně po šesté ráno a my přijíždíme na místo. Vítá nás Hitra…

Tak všechno mám nachystáno. No jo další problém! Celou dobu mi kolega tvrdil, že se odjíždí z Brna a teď se najednou dovídám, že se jede z Prahy. Do Brna by mně totiž autem odvezla manželka, ale Prahu striktně odmítá. Dcera jako naschvál je zrovna v práci tak také ne. Hledám tedy dál. Nabídne se kolega David, ale s tím, že mě buď zaveze tam nebo zpátky. Zpět mám totiž úplně stejný problém, tak u něj volím raději cestu zpátky, to bych totiž navíc měl vézt ryby. Nakonec tedy padne rozhodnutí, že jedu vlakem, v Praze mě bude čekat dcera (v té době tam totiž pracovala) a pomůže mi s věcmi k autobusu.

Den „D“ nastal! Vlak mi jede v 11.55 hod., říkám si to stačí, do Prahy mám příjezd téměř dvě hodiny před termínem srazu. Manželka mi sice radí ať jedu raději ještě o dvě hodiny dřív, prý vím jak to u vlaků chodí. Jak naschvál to bude mít zpoždění a přijedu pozdě. No asi by o tom měla něco vědět když dělá výpravčí… No já na ni nedám, jsem přeci také železničář (sice u nákladní dopravy) a já dráze věřím.

Manželka mě tedy veze autem na vlak. První dobrá zpráva, vlak přijíždí podle jízdního řádu. Pomáhá mi nastoupit a vyjíždíme. Viditelně mezi dalšími cestujícím se svou výbavou a dvěmi polystyrénovými bednami vzbuzuji zvědavost. Cesta probíhá bez sebemenších problému. Před Kolínem si říkám, že ještě že jsem nedal na manželku, co bych v Praze tak dlouho dělal, vždyť jedeme načas. A ejhle u vjezdu do Kolína zastavujeme. Za chvíli ve vlakovém rozhlase hlásí, že z důvodu výluky budeme asi 10 minut opožděni. Ještě, že tak. To není žádná katastrofa. Po hodině čekání se znovu rozjíždíme – sláva, to by se dalo ještě v pohodě stihnout. Vždyť sraz je až v 17.50 ! Dojíždíme konečně do Prahy. Dcera čeká, bereme věci a utíkáme na metro. Naštěstí jede za pět minut, nasedáme a jedeme do stanice Roztyly. Tam máme přestoupit na autobus a jet na zastávku Chodovec. Autobus odjíždí opět za pět minut. Hned před stanicí metra je zastávka. V tom si dcera všimla, že nahoře na schodech je také zastávka a nevím kde se v ní bere ta jistota, že autobus odjíždí od tam té zastávky. Jdeme, tam. Bohužel to není ona a jdeme z pátky. To už jen vidíme, jak autobus odjíždí z té původní kde jsem chtěl nastupovat já. Tak a je to v …  Další autobus jede za 25 minut a nevím jak je to daleko. No co se dá dělat, čekáme. Konečně autobus je tady a jedeme. Naštěstí to není tak daleko a za chvilku vystupujeme. Spěcháme na místo srazu. Neuvěřitelné jak je vše těžké když spěcháme, mám dojem že to nedojdu. Ale už konečně vidím autobus a skupinu lidí, která teprve začíná nakládat věci a nastupovat. Stihli jsme to! Je 17.35 hod. Loučím se s dcerou, ta spěchá na poslední Pendolino domů na Ostravsko. Kolega z práce (Jarda) se mně hned ujímá, představuje další své kolegy, se kterými budeme ubytováni. Věci mám naložené, nastupuji a můžeme vyjet.

Před dvěma roky jsem v práci mezi řečí zjistil, že jeden z kolegů jezdí již pět let pravidelně na ryby do Norska. Vůbec jsem o tom nevěděl, přesto že se známe již víc jak deset roků. No ono by mně to ani nenapadlo, když jsem věděl, že chytání ryb jej téměř vůbec nezajímá. No teď už ale vím, že se to týká jen těch sladkovodních. Vždy mně lákalo si to alespoň jednou vyzkoušet taky, tak jsem se ho zeptal jestli by mně taky nevzali sebou. Odpověděl mi, že klidně, jen že jezdí v partě a chatku mají vždy obsazenu, takže až pokud by někdo vypadl, tak mi dá vědět. To se stalo až letos na jaře. Ihned jsem souhlasil, že s němi jedu.

Dlouho žádné informace, jestli se opravdu jede jsem neměl. Kolega na dotaz vždy jen odpověděl, jo, jo, jedeme, včas ti podrobnosti řeknu. Asi v květnu jsem se teprve dověděl, že jedeme koncem srpna.  Je konec červena a stále nic nevím... A ejhle 5. července konečně něco konkrétního - mám zaplatit zálohu. Začátek srpna a žádné další informace ! No konečně 15.8. se dovídám, že jedeme 22.8. a mám doplatit zbytek ceny. Také konečně získávám alespoň adresu stránek cestovky se kterou jedeme a tam se konečně dovídám podrobnosti.

Bleskové přípravy začínají. O mořském rybolovu nemám ani potuchy, tak se snažím zjistit alespoň nějaké informace od svého kolegy. Bohužel od něj se maximálně dozvím, že budeme potřebovat prut 160 cm dlouhý, jinak se budeme šermovat na lodi a na každou další otázku vždy nakonec odpoví: "No když jedeme proti přílivu je to normálně do kopce".

Tak začínám shánět věci. Prut 160 cm, holý nesmysl, nakonec se mi po dlouhém hledání podaří sehnat alespoň 180cm. Když mi přijde, udivuji se jak takhle tenký prut může stačit na moře ! No ale říkám si, vždyť už tam byl pětkrát , tak asi o tom něco ví...

Přichází mi balík se vším co jsem si objednal, včetně dvou navijáků, na první pohled nádherných a dle prodejce s úpravou na moře.